Jdi na obsah Jdi na menu
 


Nesvačily, vypsání dějin se zřetelem k jejich okolí, díl I

16. 5. 2014

Pravěk.

   Nesvačily leží v jižní části Středočeské vrchoviny, mezi středním Povltavím a svahy, jimiž na východě zdejšího území končí Českomoravská vrchovina.

   Kolonizace této krajiny ve všech předhistorických i historických dobách souvisela s kolonizací a vývojem jižních Čech. Všechny specifické problémy - pravěké osídlení, středověká kolonizace, husitství, vylidnění venkova v 19. století aj. mohou být vyloženy jen v rámci dějin jižních Čech. Teprve 20. století zdůvodnilo přitažlivost hlavního města a fluktuace obyvatelstva dostala novou problematiku.

   Nesvačily leží v širokém dolu od Votic, Džbánu, Kárníka, Žebráku přes Jezviny na Chlumu u Pecínova. V mapách 19. století se tyto vrchy jmenují ještě Pecínovské hory. V celém kraji, který byl odedávna širokou cestou z jižních Čech na sever, později zpevněnou udržovanou silnicí, nenalezneme veliký lesní celek. Svahy Pecínovských hor měly povahu doubrav, které poskytly vhodnou pastvu neolitickým pastevcům, když zemědělství pro špatné podmínky půdy nezaručovalo ještě dostatečnou obživu. Člověk se lesu bránil, nedovolil mu, aby se rozrostl a zaujal rozsáhlejší plochu, vzácnou ornou půdu chránil. Výzkumy na základě pylové analýzy ukáží, jak lesní porosty byly závislé na změnách povětří. Historický poukaz na stará opuštěná sídliště - především hradiště - vyvracejí romantický omyl, že krajina byla pustá a plná divých zvířat, takže zde člověk stěží mohl uhájit existenci.

   Území jižně od Sázavy a po levém břehu Vltavy mělo vývoj odlišný od vývoje ve středních Čechách i na Plzeňsku a v severovýchodních Čechách. Tento vývoj si podržel svou odlišnost, i když do sídel mohylového lidu vítězně vtrhl lid s unětickou kulturou a došlo ke smíšení pohřbů plochých s pohřby žárovými, nebo i v údobí halštatsko - laténském . Střední hvozd / Kosmova silva media / má pro osídlení jižních Čech stejný význam jako mají veliké pomezní hvozdy, které svírají přirozenou bariérou naše Čechy Šumavou, Českým lesem a Krušnými horami.

   V Maršovicích, u Nesvačil a široko daleko odtud nebyly nalezeny stopy po činnosti člověka v nejstarší době kamenné, pěstní klíny z pazourku nebo rohovce, úštěpovitě vytloukané čepele a listové hroty, pro tuto dobu není vhodné prostředí v celých jižních Čechách a ještě méně v jižní oblasti středních Čech. Diluviální paleotický člověk byl lovec bez stálého sídliště, opatrně jdoucí z místa na místo a nalézající úkryt obyčejně v jeskyni, kde po sobě zanechával soubory kamenných a kostěných předmětů. Co tu tedy především chybí, jsou jeskyně vápencové, byť zcela malé, kterým se říká abri, kde mohl takový paleolitický lovec rozložit svoji primitivní domácnost.

   Hledalo se i v jižních Čechách. Prof. Woldřich našel u Sudislavic u Českého Krumlova kolekci kamenné industrie, kterou datoval jako solutrénsko - magdalénskou dobu, tedy před 70.000 až 50.000 lety od naší doby. Avšak nález je dodnes nejasně hodnocen. I za mladší doby kamenné bývají jižní Čechy pokládány za neosídlené, i když i zde se nalezlo mnoho kamenných nástrojů. S nálezy bývají spojeny těžko řešitelné okolnosti. Kamenné nástroje bývaly dokonce v době pravěké a dlouho až do nové doby naší pokládány nejen jako pracovní, nýbrž i magické. Říkalo se jim "hromové klíny" a chránily před bouřkou, nemocemi, zlými časy. K nám se i dovážely, dokonce ještě v 19.století je nosili naši předkové z jarmarku, z "kraje", t.j. krajin, kde bylo starší osídlení než u nás, a kde se takové předměty nacházely. Nalezly se i předměty s přesnou dokumentací: na cestách, jako depoty (ukrytá skladiště), i na místech osídlených.

   Nejbližším místem, které svědčí ne zcela bez pochyb vědeckých, o nejstarších nálezech stop lidské činnosti v naší krajině je střezmířský nález. V r.1942 byly u Střezmíře nalezeny panem Františkem Proškem hrubotvaré industrie z křemence určené jako nástroje střední doby kamenné z doby 20.000 - 10.000 let před Kristem. V Benešově a okolí jsou známé dva nálezy: z roku 1896 pazourkový hrot v Benešově na Karlově - dnes je uložen v národním muzeu a pazourková dýka - Muzeum v Benešově, oběma nálezům chybějí záznamy okolnosti nálezu, jsou tedy nejisté a nahodilé.

   Je to teprve mladší doba kamenná, která používá dobře opracovaných mlatů s precizním otvorem - vedle nich se udržovaly i nástroje nevrtané. Neolit je doba už lidí usedlých, zemědělců bydlících v uzavřených osadách, vesnicích. Půdorys domu je jednoduchý, buď kůlová chata na obdélníku, kůly zapuštěné do země, vazba střechy je spojena příčnými trámy v sedlovitý tvar (Jažlovice u Říčan), nebo mají suťovou podezdívku zděnou nasucho v kruhu průměru 3 - 4 m, jak je vidět na jediné zbývající kruhové podstavě u Červenků na Hrazanech.

   Otázku neolitického osídlení, usazení zemědělského obyvatelstva nemůžeme řešit bez otázky lesů, porostů, počasí a jeho proměn. Subarktické počasí (studené, suché), nebylo vhodné pro vznik větších porostů. Jen bříza s borovicí oživuje tundrový ráz kraje. Počasí nutí lovce uchylovat se do jeskyní,  a to je důvod, proč nebyla jihočeská krajina frekventována v období paleolitu. Boreální období rovněž nebyla příznivá. Borovice ustoupí a na její místo se vsunou lísky, která rostla do výše nad 400 m, teprve starší atlantikum, vlhčí a teplejší přináší bohatší výskyt dřevin. Od Třeboňské pánve se k nám tlačí buk a z východu Českomoravské vysočiny ( Pecínovské hory ) se na nižších svazích rozprostírají doubravy jako vhodné plochy pastevní. Asi 4.000 let před Kristem, dle počasí mladší atlantikum, nastává zcela vhodné počasí pro zemědělství. První zemědělci, kteří se tu usadili, mají zájem,aby jim lesy neubíraly půdu a aby se pastva v doubravách rozšiřovala. Když nastává počasí sušší, klesá spodní voda tak, že slatiny se mění a do dříve zbahnělých končin se tlačí lesy a množí se náročnější dřeviny. Lesostep je třeba rychle osadit a využít ji k zemědělství a vytvořit pozdější kulturní oblasti, počátek našich vesnic. V našem kraji byl stav lesů 31% buků, 25% dubu, 22% lísky a 8% jasanu. Shrneme-li vše, vidíme, že les zůstal tam, kde se na počátku neolitu objevil zároveň s člověkem zemědělcem, pronikal od Českomoravské vysočiny přes Pecínovské hory, zastavil se na úpatí svahu u Líšna, Jinošic, Ouběnic, Opřetic jako doubrava vhodná k pasení. Ze západu se přimykal les, který už patřil k vltavsko-sázavské soustavě středního hvozdu - silva media.

   Nebylo tedy stanoviště lesa v naší krajině dotčeno, tam kde byl, je i dnes.  Jen sem tam někde na malém chlumku obklopeném poli choulí se k sobě - pro nás krajinný půvabný obrázek - chomáč bříz a borovic, marný to pokus lesa rozšířit se jinak, než mu člověk dovolil. Ještě jeden důkaz o tom, že nebylo víc lesů je, že nenajdeme kolem Nesvačil pozůstatek lesa - podzolové půdy.

   Mnoho místních a pomístních názvů dnes svědčí o poloze lesních porostů a lidech, kteří se s lesem potýkali: Lešané bydleli u lesa, Nahoruby jako místo vykácené osídlili zemědělci, po velkých porostech lísky zbyla dvě jména - Léštno ( Líšno ), Lštění ( Lescen ). A dnes bychom tam marně hledali lísky a liští. Zůstává záhada - lískové porosty ustupují od 4.000 let před Kristem, a přece se zachovalo slovanské pojmenování porostu, ve kterém pásli koně, o jejich řeči a etnické příslušnosti nic nevíme.

  Často se naopak stalo, že na valech, hradbách, zdech najdeme vzrostlý les. Přikryl stará sídliště a je mnoho míst v naší krajině, kde  o takových místech pod lesním porostem nemáme ani potuchy.

   K otázce kamenných nálezů pozdně neolitické kultury v našem kraji se vyjádřil L. Hájek ( PA 1954 ). Nejvíce těchto nálezů bylo na Benešovsku, Sedlčansku a Voticku. Jiný zásadní postřeh vnesl do problému osídlení našeho kraje K. Žebera v článku Neolitické a středověké vápencové lomy na Bílém kameni u Sázavy. Nalezl tu krystalický vápenec a kolem přečetnou řadu anfibolitových valounů a rozbitých sekeromlatů kopytovitého tvaru, některé palice jsou vrtány a hlazeny. Jako geolog si K. Žebera všiml, že amfibolické břidlice jsou na území mezi Sázavou a Kácovem velmi hojně rozšířeny. Svoji nálezovou zprávu uzavírá K. Žebera tím, že posázavské amfibolity byly roznášeny i do ostatních českých neolitických osad. K. Žebera uvažuje, že amfibiolity nebyly vyváženy dovnitř území - tedy na jih od Sázavy, ale o vnějšku, do Polabí. Z kalcitu dobývaného na Bílém kameni nalezl šperkové předměty - náhrdelníky, na Kolínsku, Kladensku, Slánsku. Mezi nálezy našeho kraje, které publikoval L. Hájek, není ani jeden předmět z amfibolitu, jde o středočeské horniny - rohovec, minety, břidlice aj. Výroba břidlicového materiálu se našla u Zdebuzevsi na Vlašimsku. I když se těchto kamenných nástrojů užívalo ještě poměrně dlouho, do jižních Čech přichází znalost bronzu.

   Hromadné nálezy zejména žebrových seker najdeme v hrobech. Starší archeologové ( Schránil ) nepokládají jižní Čechy ani v době bronzové za osídlené, nálezy pokládají za stopy obchodní cesty z Podunají do severních Čech širokou budějovicko - lineckou cestou, která vede v těsném sousedství Nesvačil. Ladislav Hájek pokládá za centrum únětické kultury v jižních Čechách oblast od Českého Krumlova k Milevsku a Písku, se vztahy jak s kulturou únětickou tak s bavorským Strabingem. Mezi touto oblatí a středními Čechy je čilý ruch - jde dvěma směry, po Berounce na Litavku a u nás sleduje pravý břeh Vltavy na Zvírotice, Nahoruby, Blažim, Hříměždice a Milešov. Mimo tuto čáru se nalezl ze starší doby bronzové hrob v Pořičí nad Sázavou, kostrový, s bronzovými náramky a pruty, zápis je však nejasný.

   Únětický člověk přišel s bronzem do naší krajiny, držel se pravého břehu vltavského, kde překročil Vltavu není jasné, ale znal Pořičí nad Sázavou, kde překračuje Sázavu pozdější velká cesta jižními Čechami k Linci na Dunaji.

   Oblast mezi Krumlovem a Pískem zažívá i velkou invazi v době železa - dobu halštatskou. Je to doba mohutných hradišť, na nichž se spojily zkušenosti několika vrstev a kultur. U nás bychom mohli jmenovat mohutné hradiště u Strážovic.

    Nejvýchodnějším halštatskolaténským hradištěm je Velký Blaník. Je to mohutné hradiště na vrcholu Blaníka, podržující a důmyslně rozmnožující význam přirozené fortifikace rozpadlých žulových balvanů, které jsou nasucho spojovány a vyztužovány ve svých rozštěpech. V jejich stavbách se projevuje silně vliv keltského světa, který dobře znal zeměpis naší vlasti i kyklopskou hrůzu, kterou naháněl předcházejícímu zemědělskému obyvatelstvu, jsa organizačně - hlavně vojensky - na vyšší úrovni, než předcházející obyvatelstvo knovízské. Celá klasická mohylová oblast je dost hustě spojena takovými hradišti. Na našem území jsou četné případy,  a také dosud dřímou pod hustým příkrovem nenalezené valy, násypy, akropole.

     Zmínil jsem se o hradišti u Strážovic. Do výše 480 m mírně stoupá vrch oválovitě obepnutý valy až 2 m vysokými a na vrcholu je palác se dvěma v elipse zborcenými věžemi. Vše nasucho a beze stop po nálezech. Nelze tedy určit, zda jde o pevnostní či útočné hradiště. Dvě hodiny na západ je jiné místo obehnané valy až 1 m vysokými na štěrkovitém náspu. Je to vnější zeď se zbytky dřevěného vyztužení a branami.

   Výraznou stopou po sídlišti vojenské nadvlády Keltů jsou Hrazany. Stopy příbytků obyvatelstva podrobeného je již obtížněji rekonstruovat. Byly to dřevěné chatrče, kde na obdélníkovém půdorysu byly zapuštěny kůly, krovové trámy jednoduše sedlovitě svázané. Pod Hrazany však ještě nedávno bylo několik ( zastihl jsem tři ) kamenných kruhových půdorysů podobných mohylovému půdorysu jen s tím rozdílem, že půdorys kruhu není vyztužen, nýbrž věncovitě položen. Ale tak, jako ze středních Čech pronikali lidé s železem do jižních Čech, pronikali na sever k Sázavě i lidé, kteří pochovali nebožtíky do mohyl. Už v roce 1912 blízko myslivny Horní Požáry rozkopali mohylu a přinesli z ní nádobu baňatého tvaru s trojúhelníkovou výzdobou, podle rekonstrukce dodatečné zprávy šlo o nádobu nevyrobenou na kruhu, se šikmou kanelurou břicha nádoby. Nádoba byla bezuchá. Takových mohyl zde prý bylo několik, podobné nádoby se vykopaly 1954 na zahradě domu č. 37 v Chrasti - na zahradě bylo asi pohřebiště. Nádoby z Horních Požárů se ztratily, nádoby z Chrasti byly poslány do AÚ v Praze ( popis nebyl vydán ). 

   Nejstarší halštatská hradiště jsou obrovitá, často neevidovaná a nevysvětlena. Jejich lidé zmizeli a lesy rostlé na jejich temenech nevydají tajemství. Byly to útočištné či útočné hrady?

   V halštatském období už ovšem můžeme mluvit o keltském jazykovém společenství, Hrazany jsou už zřetelně keltské oppidum - město, výrobní centrum, pod nímž dole bydlí lid, který své vojenské pány živí za ochranu. Blíží se přejímání římských právních prvků a keltských zvyklostí, přiblížili jsme se období rozkladu rodů, specializace řemesel, otroctví apd. Jejich vláda však vydržela jen krátce, Keltové z našeho území odcházejí, přicházejí Markomané a Kvádové, Germáni, přichází i konec římského impéria. Na scénu přicházejí Slované.

 

  Tento příspěvek je ukázkou části práce významného regionálního historika pana PhDr.Jana Hertla, který pro badatelskou práci ohledně historie naší obce věnoval mnoho svého času.

 

 

 

mm

          

       

 
 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA