Jdi na obsah Jdi na menu
 


Co se vyprávělo....

4. 7. 2012

O nevysvěceném zvonu:

Ve věži nesvačilského kostela bývalo vždy několik zvonů. Pouze jediný mezi nimi však visel nevysvěcený. Jednou se slavnostně zvonilo. Hlahol všech zvonů se nesl nad krajem. Tu se právě ten nevysvěcený utrhl. Vyletěl z věže a padl do rybníka Pod kostelem. Celá vesnice se hned u rybníka seběhla. Všichni se dohadovali. Jeden přes druhého radil, jak zvon vytáhnout ven. Veškerá snaha však byla marná. Vše selhalo. Zvon zůstal pod vodou. Až zase jednou po dlouhé době přišla k rybníku přadlena, aby tu vymáchala přízi. Jak se ve vodě rozháněla přadeny, cití najednou, že za něco visí. Že se za něco zachytla. Trhla, vlákna však nepovolila.Táhle tedy ze všech sil. Nad hladinu začalo vystupovat cosi prapodivně obrovitého. Žena si zlostně ulevila. "Kterého čerta to táhnu?" zvolala. Příze se v ten ráz uvolnila. Ono obrovité žbluňklo zpět do vody.  Jen posmutnělé zazvučení po něm nad rybníkem zbylo. Zvon, který to byl, zapadl do vody podruhé, nyní již navždycky. Nikdo ho vícekrát nespatřil. Podobný příběh o zvonu si lidé vyprávěli na Jankovsku nebo v Ouběnicích.

 

 O strašidle a žebrákovi

   V jednom z nesvačilských domů dříve strašívalo. Zvláštností onoho přízraku bylo, že se zjevoval pouze v jedné světnici. V té by nikdo z domácích ani za živý svět nepřespal. Kdokoliv to zkusil, musil se po celou noc dívat na ducha, jak si to do svítání bez přestání  rázně rázuje po místnosti sem a zase tam. Ráno pak vypadl spáč z postele stejně unavený a rozlámaný, jako když se do ní večer ukládal. Jednoho sychravého večera zaklepal na dveře žebrák. Počasí, že by psa nevyhnal, nad Nesvačilami se ženili všichni čerti. Celý zmrzlý a promoklý stál chudák mezi futry a prosil o nocleh. Ve stavení nebylo místo. Jen místnost se strašidlem byla volná. Žebrák nedal jinak, smlouval s domácími, jen aby ho tam nechali přespat, že prý si poradí. A tak pantáta nakonec svolil a utrmácený noční návštěvník se i přes veškeré varování uložil na noc ve strašidelném pokoji. Ráno všichni s napětím čekali, s jakou žebravý pocestný vstane. Čas ubíhal a dveře do světnice byly stále zavřené. Nakonec se před nimi tísnili všichni. Děti ležely ušima na dveřích a snažily se zachytit, co se za nimi v pokoji děje. Dospělí se dohadovali, kdo do místnosti nahlédne a jakou si k tomu vymyslí záminku. Hodina pokročila a všichni začali mít o pocestného strach. To bylo úlevy, když se dveře po desáté hodině otevřely samy. V nich stál žebrák vyspalý do růžova. Všichni ho nedočkavě obklopili a jeden přes druhého se začali vyptávat. "Viděls strašidlo? Viděls?" A chuďas plný dobré nálady jim odpověděl: "Neviděl. Jak bych mohl. Celou noc jsem spal jako zabitý." Hospodáři to bylo divné, a tak žebrák dodal vysvětlení: "To máte tak, pantáto. Já když jdu večer spát, odříkám vždycky modlitbičku a žádný duch pak nemá ke mně přístup." A spustil: "Kříž boží přes tento dům leží. Kdo v něm leží? Anděl boží. Odstupte ode mne zlí a nehodní, abych já hříšný mohl spáti a svou duši Kristu Pánu odevzdati. Pán Ježíš leží v hlavách, Panna Marie v nohách, andělé boží po stranách, svatý Benedikt nade mnou a ten ostříhá duši mou. Ďáble šeredný, neměj ke mně moci žádný, až ty spočteš v lese dříví, listí na stromech, písek v moři a šlépěje na zemi. K tomu ti dopomáhej Bůh Otec, Syn i Duch svatý."  A tak v domě přestalo strašit. Možná, že strašidlo počítá všechno to listí, písek a šlépěje dodneška. 

 

O nesvačilském dudákovi

   V dávných dobách byly Nesvačily obklopeny lesy. Jen k Petrovicům a Bystřici bylo trochu luk a polí. Všechno ostatní pokrýval hustý bor. Žili tu vlci, divocí kanci, medvědi či jeleni. Stávalo se, že hladoví vlci brali na pastvě útokem hejna hus či stáda ovcí. Nejhůř řádili v zimě. Hlad překonal jejich plachost a zuřivé šelmi se vrhaly i na člověka. Lovci je proto chytali do vlčích jam. Byly asi dva metry hluboké, přikryté chvojí. Pokládaly se na ně návnady. Vlk přišel, vrhl se na maso, spadl do jámy a ráno byl člověkem utlučen. Takový to byl jednoduchý lov. Tehdy hrál v Drachkově nesvačilský dudák. Zdržel se. Drobet přebral a domů se vracel pozdě k ránu nametený, jak zákon káže. Jde. Nekouká na cestu. Ta se pod ním beztak neuvěřitelně rychle kroutí. Jde, vrávorá a najednou bác. Na Kobylí hoře padne do vykopané vlčí jámy. Té noci je již jejím druhým návštěvníkem. Proti němu jasně ve tmě září zelené vlčí oči. Okamžitě vystřizliví. Alkoholové opojení je to tam. Ustrašený muzikant čerstvě popadne dudy. Zarazí je do podpaží a začne hrát jako o život. Hraje, hraje a hraje. Vlkovi se dudání nelíbí. Šelmy vůbec bývají s hudebním sluchem na štýru. Tiskne se do kouta. Krčí se, ohon stažený pod nohama, a vyje a vyje a vyje. Muzikant proti v rohu mačká svůj nástroj. Už předudal všechny písničky. Repertoár je vyčerpaný. Pozvolna umdlévá. Stěží vládne unaveným rukám. Přestat však nemůže. Musí! Musí hrát, aby ho vlk nesežral. A tak hraje a hraje a hraje. Tóny dud nakonec přivábily dudákovi k vlčí jámě pomoc. Lidé uslyšeli dudání, šli po zvuku a nebohého dudáčka zachránili před strašlivou smrtí. Vlčí muzika naopak přinesla svému instrumentalistovi smrt.

 

Nesvačilské můry.

   Když se řekne můra, vybaví si mnozí nočního motýla. Jiní si vzpomenou na rčení našich babiček. Výraz "tlačí (trápí) ho noční můra," označuje děsivý sen, z něhož se spáč budí strachy s oroseným čelem. Pro naše předky byla můra navíc i strašidlem. Rozuměli jí bludnou duši žijícího člověka, která škodí druhým lidem ve spánku. Můrou stiženého člověka bolí celé tělo. Cítí obrovský tlak na prsou. Má nesnesitelné bolesti zad a hlavy. Nešťastník často mívá naběhlý zarudlý zkrvavený prs. Můra mu z něj totiž saje. Noční běs může bez rozdílu sužovat ženy i muže. Člověk, jehož duch takto pronásleduje své sousedy, o svém prokletí neví. Říci mu o jeho nebezpečných schopnostech je riskantní. Nicméně lidové podání podrobně vykresluje i trýznitele. Člověk můra se údajně bezpečně pozná podle huňatého srostlého obočí. Jeho duše jej opouští za noci ve spánku a navštěvuje ty, k nimž její vlastník cítí zášť a nebo zlobu. V Nesvačilech si kdysi můra zasedla na sedláka Melíška. Pantáta se po statku sotva ploužil. Stará Melíšková oběhla celou ves. Ale až kmotra Kohoutková jí poradila. Stejnou kůru prý podstoupil i její manžel. U Melíškových tedy uložili pantátu večer do postele. Za hlavu mu dali sekeru a čekali. Podle slov Kohoutkové měl druhého dne ráno vyskočit zdráv z postele. Nevyskočil ani třetí den. Naopak. Spíše mu bylo hůř. Melíšek nemohl usnout. Na práci či jídlo ani pomyšlení. Odpočinout si nemohl již ani ve dne. Když konečně na hodinu či dvě únavou zaspal, probudil jej nesnesitelný tlak na prsou. Dokonce se mu prý zdávalo, že můru zaslechl, či dokonce že zahlédl její stín. Při rozbřesku pak přízrak mizel. Každou přestálou noc se nešťastníkovi přitížilo. Naběhlý prs, z něhož mu můra sála, natřela Melíšková na další noc svěcenou vodou, pro jistotu mu na hrudi udělala touž tekutinou tři křížky. Marně. Nic platno. Melíšek chřadl, odcházel. Tu se panímáma vzpoměla na kořenářku Kukačkovou z Líšna. Nandala pro ni do košíku všelicos za radu a vyrazila. Baba si nechala vyložit Melíškovic historii, zamyslela se a začala selce vysvětlovat: "Na lehčí typy můr postačuje sekera za hlavou postele či svěcená voda na prsou postiženého, na silnější můry, a tou bezesporu ta nesvačilská je, se však musí jinak. Pantáta musí vydržet. Až k němu můra v noci přijde, nabídne jí nějaký malý dárek. Může to být krajíček chleba, sůl, či ždibec mouky. Osoba, která jej můrou moří, si pro výslužku na druhý den přijde. Bude-li spokojena, dá pak jistojistě pantátovi nadosmrti pokoj." S těmito radami se selka vrátila domů. Poučila manžela co a jak, a s nadějí očekávala události přicházející noci. Melíšek vydržel, a když ho můra začala tísnit, vyhrkl s námahou: "Dojdi si k nám zítra pro chleba." Té noci spal poprvé klidně. Ráno přišla do statku sousedka (obočí pochopitelně huňaté a srostlé), zůstala stát nerozhodně a rozpačitě u dveří. Teprve, když jí Melíšková mile oslovila, osmělila se žena požádat o chléb. Prý jim došel a na nový mají teprve zaděláno. Hospodyně zakrojila hluboko do bochníku, chvilku se sousedkou pohovořily, a pak ji vyprovodila na zápraží. Od té chvíle měl pantáta pokoj. Můra zmizela. A Melíškovi? Ti do smrti sousedky o tom, kdo můra byla, nikomu nepověděli.

Onehdy se vraceli nesvačilští od drachkovské muziky zpět domů. Bylo již k ránu, možná kolem třetí po půlnoci, měsíc v úplňku jasně svítil na cestu. Tu rozjuchaní kamarádi kdesi v půli svého klikatého putování uviděli vedle křoví na zemi sedět Honzu Poupěte. Zakymáceli jím v domění, že se v Drachkově stejně poveselil jako oni. Nešťastník však byl zcela bezvládný a bezduchý. Alkohol smíchaný s bázní z mrtvých vyvolal paniku. Vyděšení tanečníci vystrašeně běželi s křikem domů. Honzu Poupě prý ranila mrtvice. Když se všichni poněkud probrali a vzpamatovali, vyrazili ti statečnější pro neboštíkovo tělo. Jaké však bylo jejich překvapení, když ho za vsí potkali živého a zdravého. Podle jeho srostlého obočí se později v Nesvačilech soudilo, že byl Jan v oné noci kdesi můrou. Sousedé se Poupětovi o noční příhodě nikdy slůvkem nezmínili a i své podezření před ním drželi z pochopitelných důvodů v tajnosti.

 

Začarované krávy.

   Kdysi přestaly hořejším Kovářovým dojit krávy. Ať dělali, co dělali, nebylo jim to nic platné. Jakoby je někdo učaroval. Krávy nic nežraly, hubly a ten krapet mléka co nadojily, za nic nestál a musel se vylít na hnůj. Až jim dobrý člověk poradil. Musí vzít nový, v domácnosti doposud nepoužitý hrnek. Do něj mají ze struků začarované krávy křížem proti sobě nadojit alespoň pár kapek jejího zkaženého mléka. Hrnek  pak mají postavit na rozpálenou plotnu. Když se mléko začne vařit, přijde do světnice člověk, který neblahé kouzlo způsobil. Jak ho hospodáři poznají, čáry pominou a krávy budou zase jako dřív. A u Kovářů tak doopravdy učinili. V okamžiku, kdy se na plotně začalo hřát mléko, přišla do světnice stará Kopecká. Nikdy ke Kovářům nechodila, nyní beze slova sedla na lavici u kamen a pořád jen na dno hrnce, jak to prská, se dívala. Nic neřekla a zase se zvedla. Od té chvíle bylo Kovářovým kravám dobře. U Melíšků na tom byli jednou s dobytkem stejně. A tak zkusili léčbu mlékem podle Kovářových. V ten okamžik to začalo z pece strašlivě bouchat, po celém stavení se rozsvítilo. Najednou, jak to přišlo, tak to odešlo. Kravám se v ten ráz ulevilo a bylo zas dobře.

    Další hospodář, o němž byli mnozí nesvačilští svatosvatě přesvědčeni, že umí čarovat, vodíval kdysi z pastvy domů svou kravičku. Hnával jí ovšem prazvláštním způsobem. Cestou z pastvy do chléva museli vždy projít kolem strouhy. Tu pak kravička musela na rozkaz svého hospodáře několikrát tam a zase zpátky přeskakovat. Hospodář při tom pokaždé zvolal "za půl." Podivného počínání si povšiml jeden z nesvačilských vykutálených sedláků. Vyvedl tedy všechny své krávy ke strouze, skákal s nimi přes ni, a protože nebyl troškař, křičel při tom raději rovnou "za celou." Potom je zavedl domů. Kravám se již cestou obrovsky nalila vemena. Hnedka je museli všichni, každý kdo měl volné ruce, dojit až do strhání. V nedalekém panském statku naopak ve stejném čase krávy dojit přestaly. Děvečky mačkaly struky, seč mohly, ale z krav ani nekáplo. Hospodářství vykutáleného nesvačilského sedláka dostalo, co proto. Vydojené krávy musely na porážku. Hamižnost se zkrátka nevyplácí.

   

     Z podkladů od pana Mgr.Bohumila Ježka z jeho knihy Vyprávělo se.

 

 

..

 

                                                                                                                                  

 
 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA