Jdi na obsah Jdi na menu
 


Příběhy a svědectví....

   Naše obec Nesvačily byla v době druhé světové války Němci vystěhovaná pod záminkou budování cvičiště pro příslušníky Waffen SS. Ve skutečnosti se jednalo o dokonale připravený plán germanizace území našeho státu a likvidace českého národa.

  Na základě vyhlášky vydané 28. června 1943 se musela obec vystěhovat do 31. prosince 1943. Vyhláška nařizovala vystěhování sedmnácti obcí s osadami. Byly to Nesvačily (osada Petrovice), Tvoršovice (osada Mlýny), Jírovice (osady Jarkovice, Semovice a Hůrka), Tisem, Přibyšice (osada Kožlí), Neštětice (osady Chvojínek a Doloplazy), osada Dubovka z obce Neveklov, Blažim, Stranný (osady Břevnice, Zádolí, Borovka, Zárybnice, Hůrka-Kapinos, Spolí, Tloskov), Živohošť (osady Nahoruby, Poličany), Krchleby (osada Lhotka), Vlkonice osada Strážovice), Zderadice (osady Mstětice, Záhoří, Řehovice, Tikovice, Vráce), Zahrádka (osady Zálesí, Bezejovice, Libeč, Zaječí, Dlouhá Lhota), Křečovice (osady Skrýšov, Zhorný), osada Paseky z obce  Osečany, Konopiště (osady Poměnice, část Bystřice).

   Někteří obyvatelé zůstali dle nařízení na zabraném území, aby zajistili chod cvičiště a hospodářských dvorů, tzv. SS-Hofů. V prostoru cvičiště vznikaly pracovní a zajatecké tábory. V nedalekých Tvoršovicích vznikl pracovní Sonderlager.

Zde je svědectví pana Leo Kuchaře sss, který od roku 1968 působí jako kněz ve Vídni. 

V roce 1942 jsme se navždy rozloučili s matkou. Transportem byla odvlečena přes Terezín do Polska, kde zahynula ve věku 44 let v plynových komorách vyhlazovacího tábora v Sobiboru. V létě roku 1944 jsme, bratr a já, dostali povolávací rozkaz a byli jsme posláni do Čech na pracovní nasazení. Když jsme po půlnoci vystoupili v Benešově z vlaku, čekaly na nás jednotky SS. Zajaly nás a odvedly do koncentračního tábora v Tvoršovicích. Zvláštní tábor Tvoršovice se stal "domovem" asi dvou set vězňů. Bylo mi šestnáct let a patřil jsem k nejmladším vězňům koncentračního tábora. Pykal jsem za svůj "dědičný hřích". Po matce jsem zdědil "neárijský" původ. To byl zločin, za nějž jsem měl podstoupit týž trest jako ona. Den likvidace v plynových komorách pověstného Terezína byl stanoven na 15. května 1945. (Plynové komory byly v Terezíně plánovány, ale ke stavbě nedošlo).

   Byli jsme ubytováni v bývalé konírně loveckého zámku, v němž sídlilo velitelství. Po válce byl zámek upraven na domov důchodců. Působily v něm řeholnice a měly tam kapli. Co bych býval za to dal, kdyby kaplička byla na zámku už tehdy! Představa se splnila, ovšem v době, kdy už nebyla aktuální.  Náš koncentrák měl název "Zvláštní tábor Tvoršovice" a byl na vojenském cvičišti. "SS-Truppenübungsplatz" byl však fiktivním útvarem, potěmkinovou vesnicí. Esesáci vyklidili celý okres v rozsahu asi sto obcí. Stala se z něj rozlehlá pustina, začarovaná a prokletá krajina. Domy a kostely zely prázdnotou, v dědinách a osadách nebylo známky života. Vstup do uzavřeného prostoru byl samozřejmě přísně zakázán a střežen. To zvyšovalo trýzeň naší izolace.

   Stavěli jsme muniční bunkry. Netušili jsme, čemu mají sloužit. Až po válce jsme se dověděli, že jsme vlastně položili základ k projektu, který byl právě tak gigantický jako ďábelský. Na našem "vojenském cvičišti" měly být soustředěny všechny koncentráky "Třetí říše". Pro případ, že by německá vojska při svém ústupu na východě i na západě musela vyklidit tamní koncentrační tábory, přestěhovaly by se všechny ty "kombináty smrti" do Tvoršovic.   Tam by se urychleně pokračovalo ve vyhlazování a spalování mrtvol. Na jaře nás naložili na nákladní auta a dopravili na "civilní" území. Kopali jsme příkopy na polích mezi Benešovem a vesničkou Okrouhlice. Odtud mi kynula kostelní cibulová věž. Učarovala mi, sotva jsem od ní mohl odpoutat zrak. V Okrouhlici je jistě farář. Utéci a vyhledat ho? Myšlenka se jevila jako šílený podnik, ale stále se vracela. V celém kraji se to hemžilo esesáckými hlídkami. Pročesávaly soustavně území, hledaly nepřátelské parašutisty, kteří údajně seskočili mezi Prahou a Benešovem. Kdo byl přistižen bez průkazu, byl bez výslechu na místě zastřelen. Slyšeli jsme o případech, že ženy a děti si musely napřed vykopat hrob, než byly skoleny výstřelem do týla. Jejich jediné provinění: zapoměly doma legitimaci. Já jsem pochopitelně žádnou neměl. Pravděpodobnost, že při třičtvrtěhodinovém pochodu nenarazím na esesáckého četníka, byla přinejmenším jedna ku dvaceti, při započítání zpáteční cesty jedna ku čtyřiceti.

   Dozorců na pracovišti jsem se bát nemusel. Byli už značně demoralizováni. Také odchod nebyl  příliž obtížný. Směli jsme se uchylovat za křoviny, a právě tam bylo možno nepozorovaně zmizet v úžlabině a pustit se polní cestou na Okrouhlici. Dnes už nevím, zda jsem riziko podceňoval nebo vědomě zakalkuloval. Utekl jsem. Každým krokem vzrůstal můj strach. Do Okrouhlice jsem došel bez nehody. Pan farář nebyl doma, byl na procházce. Čekal jsem až do poledního klekání, pak jsem ho šel hledat. Potkal jsem ho na okraji lesíka. Nedůvěřivě si mě změřil. Byl to starý pán. Jen stěží se mi podařilo rozptýlit jeho obavy, že bych mohl být provokatérem. Konečně jsem ho přesvědčil, ale vyvstal nový problém. Smím přistoupit ke svatému přijímání, když jsem nebyl od půlnoci lačný? Rozvinula se slovní půtka o závaznosti tohoto církevního předpisu. Pan farář nevěděl nic o úlevách, které platily za války pro vojáky a vězně. Dlouho setrvával na svém odmítavém stanovisku. Posléze v něm zvítězil duchovní pastýř. Vyzpovídal mne, podal svaté přijímání a pozval na oběd..

Po válce jsem ho navštívil. Zůstal až do smrti mým otcovským přítelem. Zážitek v Okrouhlici se mi hluboce vryl v mysl. Okrouhlice mi přirostla k srdci. Po tajném vysvěcení v Polsku jsem znovu zajel do Okrouhlice. Stařičký pan farář už nežil, farnost osiřela.   

   Příspěvek je z knihy Průlet ve stínu radaru.

 

   V Bystřici byl pracovní tábor "Sonderlager für Jüdische Mischlinge und versiebte Arier" ( tábor pro židovské míšence a pokažené árijce).  Jednalo se o hlavní tábor označený Sonderlager A.  Tomuto hlavnímu táboru byly podřízeny Sonderlager B v Tvoršovicích  a Sonderlager C ve Vrchotových Janovicích. V Bystřici byl tábor pro cca 1250 vězňů, prostor tábora byl ohrazen plotem z ostnatého drátu a ostraha byla prováděna ze dvou strážních věží. Ubikace tvořily dřevěné baráky, které doplňovala vyzděná kuchyň s jídelnou.

   V pracovním táboře bylo i mnoho známých osobností, např. zpěvák Jára Pospíšil, herci Miloš Kopecký, František Filipovský, Oldřich Nový, režisér Ladislav Rychman a další. Ladislav Rychman zde již prakticky v závěru okupace zažil smrtelné nebezpečí. Ke konci války se Ladislav Rychman pokusil, spolu s dalšími osmi mladými vězni, uprchnout z bystřického Sonderlagru. Při útěku je však u nedalekého lesa chytila hlídka mladých esesmanů. Ti je přinutili vykopat si každý svůj hrob, trest byl jediný, zastřelení, protože neměli doklady. V tom se objevila další německá hlídka z tábora. Mezi členy hlídek došlo k ostré výměně názorů, nakonec je hlídka z tábora odvedla zpět do lágru, takže jim zachránila životy.                             

 

Na snímku  bystřický Sonderlager. Foto z publikace Podblanicko proti okupantům       

     

img445-001.jpg

 

 Svědectví....

   Žiji ve středních Čechách, kde jsme Němce neznali. Poznali jsme je však až v roce 1939 a v dalších letech. Vymysleli si, že v našem kraji si udělají vojenské cvičiště. Bylo to Sedlčansko, Neveklovsko a část Benešovska. Nikdo se neptal, kde lidé mají žít, museli jít, kam se dalo. Většina obyvatel se stěhovala do nouzových bytů. Byly to staré doškové chalupy, i dřevěné boudy, spíše kolny. Při stěhování kontrolovaly hlídky SS, co si kdo veze. Otec platil za pytel brambor pokutu, a to ještě dopadl moc dobře. Souseda za pytel pšenice odvezli na Pankrác a víc ho nikdo neviděl. Skončil někde v koncentráku. My jsme měli menší hospodářství-všechno nám Němci sebrali. Dříve jsme byli samozásobiteli a nyní jsme museli žít na lístky, ty příděly v posledním roce války už ani k životu nebyly. Mně bylo tenkrát dvacet let, maminka nám za války umřela a já se musela starat o pět mladších sourozenců. V květnu 1945 jsem poslouchala pana ministra Masaryka, který z Londýna v rozhlase hovořil o odsunu Němců.  Řekl: "Koho táhne srdce do Říše, ať jde. Kdo chce být slušným občanem naší republiky, může zůstat". A většina jich do Říše chtěla. Když jsme se po válce chtěli vrátit, neměli jsme kam. Z naší chalupy zbyly jen otlučené zdi a rozbitá střecha, bez podlahy, stropu, oken, prostě vše dřevěné bylo pryč.

                                                  Marie Hrstková, tehdy Nesvačily      

 

 
 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA